Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzpomínat na teplický MOTORBAND je poměrně těžká věc. Krom toho, že s mnohými peripetiemi a změnami v nástrojovém obsazení vydržel až dodnes (a terminus technicus „vzpomínat“ tudíž prakticky není na místě), totiž za celých těch dnes už pomalu třicet let zazářil světlem nejjasnějším jen na relativně krátkou chvíli dvou nebo tří let a pak už to nikdy nebylo úplně ono. Která léta to byla je myslím nasnadě - ta, kdy kapelu tvořila dnes už zcela regulérně legendární sestava Kamil Střihavka (zpěv), Libor Matejčik (kytara), Tomáš Krulich (kytara), Tomáš Jarolím (baskytara) a Daniel Hafstein (bicí).
V historických pramenech jsem nikde nenalezl přesné datum vzniku MOTORBANDu (památné Špulákovy a Korálovy „Ohlasy písní těžkých“ dokonce kapelu trestuhodně opomíjejí téměř úplně), ale nejčastěji je v těchto souvislostech zmiňován rok 1986. Bez ohledu na to je však jisté, že pro rodící se, či již nějaký ten pátek tepající domácí těžcekovovou scénu to byl okamžik nadevší pochybnost mimořádný, ať už se odehrál na jaře nebo na podzim. Vždyť úplně mimo jakékoliv tehdejší národní metalové mekky se záhy začala formovat kapela, která to se svým specifickým citem pro heavy/speed metal později dotáhla na čelo zdejšího pelotonu těžkého kovu a v jednu malou chvíli ho dokonce vedla...
Doba singlová (1989 - 1990)
Talentu, který dřímal v již zmíněné pětici (a který z ní neúnavně ždímal kapelník Matejčik) si zkrátka nebylo lze nevšimnout, tím spíše, že přišly mnohé koncertní a festivalové úspěchy, mezi nimi zejména ty na proslulých Rockfestech. I díky nim se skupina vzápětí stala nejčastěji obsazovanou v supraphonské edici krátkohrajících nahrávek pod záštitou Petra Jandy „Rockmapa“ a pod typickým přebalem se v letech 1989 a 1990 objevila celkem třikrát (tedy pod pořadovým č. 6 se skladbami „Fajnovej den“ a „Je to špás“, č. 15 s „Heavy Metalem“ a „V říši ptáků“ a č. 21 s „Mejdanem“ a „Životním stylem“). Úroveň těchto singlových kusů byla skutečně špičková, až možná trochu nečekaně na to, že šlo vždy právě „jen“ o singly, ale tenhle formát byl tehdy jednoduše znamením konce komunistické doby, kdy se metalových kapelám konečně začala otevírat nahrávací studia, takže logicky se dostávalo rovnou na to nejlepší. A MOTORBAND se touto cestou skutečně předvedl v nejlepším světle. Jedna skladba byla lepší než druhá, především pak proto, že kapela už tehdy zkušeně praktikovala svůj definitivně vybroušený a neopakovatelný cit pro typické heavymetalové dramatično přelomu osmdesátých a devadesátých let se spoustou dnes již klasických riffů a sól, které si však vždy našly něco, proč byly jednoduše nezapomenutelné. A samozřejmě měla ve svém středu majitele naprosto výjimečného vokálu Kamila Střihavku, ve výškách vždy neomylně nahánějícího husí kůži, což byla na tehdejší poměry ne tak často slýchaná devíza.
Když si pak tyhle skutečnosti vyložíte na pozadí celkové stopáže zmíněných šesti skladeb (bezmála půlhodinové), je jasné, že k položení velmi solidního základu regulérního alba tak teplickým nechybělo prakticky nic. Je tudíž věčná škoda, že debut MOTORBANDu nepřišel už v tuhle chvíli, protože v podobné formě mohl zcela jistě směle konkurovat oficiálnímu světovému dění na ocelovém molu, kde se právě ve světlech reflektorů vyhřívali třeba (stylově) ne tak úplně vzdálení HELLOWEEN.
„Made In Germany“ (1990)
Debut však přece jen v létě roku 1990 přišel, avšak už bez vyjmenovaných skladeb. Na druhou stranu, jak zřejmo z jeho obsahu, kapela měla silného autorského materiálu na rozdávání, čili asi ani nebyl důvod se k singlům vracet (do jejich úplného výčtu patří i v mezidobí vydané SP „Máš všechno All Right“/„Rudej blázen“, jehož obě strany jsou ale na debutu zastoupeny). Album neslo poněkud suchý název „Made In Germany“, ale srovnáme-li si fakt, že nakonec bylo nahráváno ve vysněných západoněmeckých studiích ve Stuttgartu (což se do té doby žádné československé skupině nepodařilo), navíc pod příslibem exklusivní pětileté smlouvy, je to jen naprosto logickým vyústěním situace. Navíc MOTORBAND do té doby nikdy (a vlastně ani poté) nevládl nějakými zásadními „metalovými“ tématy, spíše se soustředil na poměrně libozvučné texty, popisující život obecně, bez křečí a klišovitostí, takže najít nějaký jiný, údernější titulek by možná nebylo úplně nejjednodušší.
Hudebně „německý výlisek“ navázal přesně tam, kde kapela skončila s již zmíněným „Životním stylem“, totiž další sprškou originální heavy/speed metalové zábavy s dokonalým zpěvem a dokonalou instrumentací. Vrcholů alba bylo několik (vitální „Rudej blázen“, geniálně komorní „Baletka Táňa“, citlivě krásná balada „Good Bye“, frenetická „Mše za vítězství“ a Krulichova poněkud odlišná „King za velkou louží“), což ovšem nijak nesnižovalo kvalitu skladeb ostatních. Pokud lze nahrávce, které se prodalo více než 30.000 kusů, něco vyčíst, pak je to nakonec paradoxně studiový zvuk bicích, který znatelně zaostává za plností a dynamikou, kterou se podařilo zachytit dříve v českých studiích.
V plánu bylo dokonce i vydání již natočené anglické verze (pro pokročilé internetové uživatele mimochodem velmi snadný cíl), ale k tomu již nikdy nedošlo. Následující okolnosti se totiž seběhly tak rychle a tak fatálně, že již dnes vlastně není pořádně jasné, proč to všechno vzalo tak náhlý obrat a zlom. Kapelu opouští nenahraditelný (výraz prosímpěkně zkopírovaný přímo z webových stránek kapely) frontman Kamil Střihavka, který, jak známo, startuje úspěšnou sólovou kariéru, Daniel Hafstein odchází do KREYSONu, Tomáš Krulich pro změnu do KABÁTu a MOTORBAND pro danou chvíli definitivně končí. Další životní osudy všech členů jeho „zlaté“ sestavy, resp. především Kamila Střihavky a Tomáše Krulicha, jsou jistě povětšinou známy, a já si na tomto místě dovolím připomenout už jen jistou pikantérii ohledně baskytaristy Tomáše Jarolíma, který se jako jediný dnes aktivní hudbě zřejmě nevěnuje. Z veřejného zapomnění se totiž poměrně nedávno vynořil jako místopředseda vypečených Věcí veřejných, který chtěl ve své straně zavést pořádek, pořádek ovšem vzápětí nezjednal a zanícené lovce politických dinosaurů zase opustil. Nu, v reunionu klasického MOTORBANDu by mu to jistě slušelo daleko víc.
(9/10)
„Rock´n´Roll“ (1994)
Dále už to s MOTORBANDem, který přežil a až do dnešních dnů přetrval jen díky Liboru Matejčikovi, bylo o mnoho prozaičtější. Po krátké epizodě v KREYSONu dal kytarista skupinu opět dohromady, ovšem o někdejší slávě už si pomalu mohl nechat jenom zdát. Vrátil se sice Daniel Hafstein, ale to bylo k výčtu návazností na minulost všechno. Za mikrofon se postavil Milan Daim, k druhé kytaře René Schildauer, k baskytaře Jakub Fojtík (oba MEWA) a společně dali vzniknout albu s prozaickým názvem „Rock´n´Roll“, z nějž se ovšem vyklubal jakýsi polotovar, který jakoby především nevěděl, jak naložit se slavným jménem skupiny. Přímočará úvodní „Navždy bílá jsi lady“ sice ještě plynule navázala na někdejší vytříbené heavymetalové kusy (a snad i proto je jednoznačně nejlepší věcí nahrávky), ale pak už to s nábojem a příchutí MOTORBANDu šlo kamsi k šípku. Heavy metal ustoupil do pozadí a pod heslem rock´n´rollu kapelu posedl tuctový prostonárodní bigbít, z jehož nevýrazných skladeb bylo na míle cítit, jak moc rád by se především líbil. Ale nelíbil, a možná i proto ještě v témže roce, co album vyšlo, to MOTORBAND zabalil podruhé.
(4/10)
„Satisfakce“ (2005)
Pauza, kterou si Libor Matejčik vybral po „Rock´n´Rollu“ byla nesrovnatelně delší, než ta po rozchodu s Kamilem Střihavkou a spol. - natáhla se na nějakých osm let. V mezičase spolupracoval třeba s Dodovým VITACITem (album „Zaživa mrtví“ z roku 1996) a nový, v podstatě jakýsi „třetí“, MOTORBAND postavil se zpěvákem Josefem Šutarou (účinkuje třeba v rockových operách Milana Steigerwalda „Antigona“ a „Oidipus Tyrannus“), bratry Haasovými Zbyňkem (kytara, jinak také HYDRARRGYRUM a AB BAND) a Romanem (bicí) a baskytaristou Radkem Šiklem. Album „Satisfakce“, které vzniklo v roce 2005, bylo jakýmsi mostem mezi jeho předchůdcem a následovníkem, neboť částečně si s sebou ještě na noze vleklo ohavně vlezlou bigbítovou kouli, ale částečně už také dávalo na srozuměnou, že MOTORBANDu se vrací jeho bývalá metalová síla („Drive Me Crazy“, „Nevinná tvář“, „Tvý oči lžou“, „You´ve Got To Miss The Mornings“ nebo „I Wanna Break The Low“). Dohromady to tím pádem však ještě pořád nebylo úplně ono.
(6/10)
„Heart Of The Machine“ (2009)
Personální peripetie ovšem nebraly konce, kapelu po Josefu Šutarovi opouštěli zpěváci jako na běžícím pásu (nezdarem skončily i námluvy s ex - zpěvákem slovenské METALINDY Palem Drapákem) a skoro to vypadalo, jakoby snad Liboru Matejčikovi ani nebylo souzeno kdy navázat na úspěchy MOTORBANDu z revolučních let. Až na jaře roku 2008 přichází Radek Popel, s nímž skupina povstává jako pověstný Fénix. Vrací se opakovaně ztracený syn Hafstein, druhou kytaru obstarává Martin Przeczek (BLOODY ROSE), baskytaru Vjačeslav Safonkin a pod producentskou taktovkou Jana Němce vzniká čtvrtém album MOTORBANDu se čtvrtým zpěvákem „Heart Of The Machine“. Po dvou předchozích počinech je až překvapivě drzé, dravé a především metalově nadupané, skoro přesně tak, jako kdybyste si v roce 1990 představili, jak asi bude MOTORBAND znít za dvacet let. Tentokráte totiž postrádá vysloveně slabá místa a naopak toho nabízí mnoho k výraznému zapamatování. Ostrý titulní otvírák, úžasně dráždivou „Turn The Hourglass“, pulsující „Cannibal In My Head“ a vůbec celou řadu znamenitých nápadů v titánském, mnohdy až powermetalovém středním tempu, zdobeném přepevnými riffy a chytlavými refrény. Až se člověk skutečně neubrání naznačené myšlence na to, co by bývalo mohlo být, kdyby se to tehdá s „Made In Germany“ vyvinulo opačně...
(8/10)
A jsme u žhavé současnosti. Ta (a nebyl by to tím pádem snad ani MOTORBAND) hlásí opětovné změny v sestavě, kterou kromě ústředního lodivoda tvoří znovu Josef Šutara, druhý kytarista Jakub Kout a (zřejmě) „pozůstatky“ z nedávné Matejčikovy spolupráce s Brichtovým AB BANDem - ostřílená rytmika Karel Adam (baskytara) a Klaudius Kryšpín (bicí). Je ohlášena nová deska, je ohlášeno také koncertní turné, které by se mělo táhnout celým rokem 2013, a na něm je ohlášen průřez celou dosavadní kariérou kapely. Tak se těšme a uvidíme, zda MOTORBAND nakonec přece jen nebude kapelou té jedné, jediné a nejslavnější „střihavkovské“ sestavy.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.